EWS #7 Whistler, konečně v TOP 40!

Už po několikátý jsem se vydal na Crankworx do Whistleru. Letos jsem ale vynechal veškeré Crankworx disciplíny a soustředil jsem se jen na Enduro EWS, které patří k těm nejtěžším, co se jezdí. Do Whistleru jsem odjel s dostatečným předstihem, pro což mám hned několik důvodů. Ten hlavní je, že tady mám super kámoše a prostě to tu miluju. Druhý důvod byl samozřejmě aklimatizace a zvykání si na přeschlé traily. Týden ježdění, speciálních tréninků utekl celkem rychle. Tentokrát jsem tolik nehobloval bikepark abych zbytečně neničil materiál. Ve Whistleru bylo letos poprvé dvoudenní EWS, jedna stage z Top Of The World v sobotu a dalších pět v neděli.

Čtvrteční tréninky jsem objel s českou crew, která se tu na EWS sešla celkem pohodově, stejně tak jsme se sešli i na páteční tréninky, které už tak příjemné nebyly, protože už nebylo tolik lanovek a muselo se chrtit do kopce. Zatímco na tréninky bylo hezký teplo, tak na víkend předpověď nevěstila nic dobrého. Když jsem na páteční trénink dal už závodní zadní kolo, tak mi samozřejmě utíkalo, a tak jsem musel furt dofukovat. Naštěstí v sobotu jsem startoval až pozdě odpoledne, tak jsem v pátek večer přilil mlíko, a už to bylo v cajku. Zaplaťpánbůh, protože mordovat se s ucházejícím kolem prostě nechceš během závodu (to už tady bylo loni).

RACE DAY 1 – stage 1 TOP OF THE WORLD

V sobotu nastala lehká změna počasí a nad Whistlerem se začaly od rána stahovat mračna. Vzhledem k pozdnímu startu jsem byl celý den pěkně nervózní a nevěděl moc co dělat, vyjma warm upu. Tahle stage prostě patří k Whistleru, 20 a více minut totálního mordoru a sbíječky. Nahoře na Top Of The World teploty sotva atakovaly 8°C. Mraky se honily celkem rychle. Mlha, že občas nebylo vidět ani na 10 metrů a nervozita byla znát. Kdo už to jel, tak ví, že tady se dá závod téměř ztratit. Defekt tu není problém udělat. Když jsem odstartoval, tak ze mě všechna nervozita spadla a snažil jsem se jet čisté lajny. Tlaky v pneu 1.3 a 1.8 bylo asi na můj jízdní styl bylo málo, protože jsem během první polovině asi 15x zazvonil předek i zadek, i přes MrWolfa v obou kolech a strachoval jsem se, že už to prorazím. Když se v půlce odbočovalo z express way do trailu No Joke, už jsem měl ruce v ohni, a to mě čekalo ještě dost techniky. Ve spodní části už to byla z mé strany totální autopilotáž, a jen jsem doufal, že netrefím nějakej strom. Ještě jsem v tom nejužším trailu dojel závoďáka předemnou, kde nebylo kam uhnout, tak jsem něco poztrácel, ale celkově jsem dojel 43, což byla super výchozí pozice, každopádně to kolem mě bylo dost natřískaný. Jen co dojeli do cíle nejlepší včetně Rudea, který nadělil druhýmu hned v jedničce půl minuty, tak začal pořádný ceďák a lilo celou noc… Přemýšlel jsem, zda nemám ještě rychle přezout gumy, ale nechtěl jsem riskovat, že to bude zas utíkat, a tak jsem tam nechal suchý.

RACE DAY 2 – stage 2-6

Ráno jsem se napakoval tyčinkami Iswari, Big Shock vzal jsem si i pár chews od GUčka, protože 7hodin je prostě šichta, natož v dešti. Ještě jsem vytunil kšilt a nandal strhávačky a let’s go na start do mlhy. Hned na první RZ trail Jaws jsem zjistil, jak moc místní rock slaby kloužou na mokru, několikrát mě to vykosilo do mlíka podél trati, ale uff první stage jsem nějak sklouzal. Co bylo super, že i v tom dešti, bylo hodně diváků. Jako bych se neponaučil a v druhé RZ hned po 100 metrech na dalším rock slabu jdu mimo trať, což mě mrzí, protože tuhle RZ jsem jel docela dobře až na 400 metrů výjezd po pískové cestě, kde jsem málem chcípnul. To byl jeden z nejhorších climbů ever a v cíli jsem to dlouho rozdejchával. Další stage 4 a 5 byly zas plný hadic a kořenů, což bylo pro mě dost utrpení, ale nějak jsem se snažil najít flow i přes pár výstupů, zejména v nové RZ číslo 5, která se mi fakt nelíbila jsem zajel 31. místo. Poslední stage jsem rozjel dost dobře, a ačkoliv jsem nesledoval průběžný výsledky, jel jsem docela hranu, ale ve zhruba polovině jsem vletěl mimo trail pod strom, a to byla chyba, která mě stála určitě 10 vteřin, než jsem se vyhrabal… Pak jsem jel totální hranu, abych to stáhnul a už se těšil do cíle, jenže poslední technika opět prověřila, diváci hnali, tak jsem se snažil odbrzdit. Po 7 hodinách jsem konečně v cíli totálně rozbitej, zabahněnej, ale až na pár chyb jsem jel dobře. Nakonec to dalo na 40. místo, což je můj nejlepší výsledek v EWS a myslím, že za posledních pár let i nejlepší český výsledek.

Byl jsem fakt překvapený, kolik bylo diváků, kteří nás hnali dopředu, v každé RZ jsem slyšel i český hlas, což bylo fakt hustý – díky! V cíli už na mě čekala naše house skupinka pod taktovkou pana Slavíka s Veseláčem a připravili mi solidní překvápko. Jo jsem happy, super těžký závod, diváci, kámoši v cíli, prostě tohle asi jinde na EWS nezažiju, takže Kanado, zas za rok!

Ještě nesmím zapomenout zmínit, že v tom bahně fakt vydrželo kolo, což byl základ k úspěchu a upřímně poprvé můžu říct, že mě nezklamaly brzdy, které mi fungovali špičkově. Díky táto!

Foto: Boris Beyer, Sean Lee, Peter Taylor