Finále České Enduro série na Špičáku. Letos potřetí za jedna!

Jen pár dní po docela trnité cestě z Francie, kdy nás nevzali do letadla už jsem zakotvil na šumavském Špičáku, kde se jel šestý, letos poslední závod nejprestižnějšího českého seriálu. O účasti na tomto závodě jsem se rozhodl teprve den před samotným závodem.

 

Tratě na Špičáku znám velmi dobře, letos po delší odmlce pořadatelé připravili záživnou čtvrtou RZ, s velmi těžkým traverzem, který je plný kořenů, kamenů a dalších nástrah. Na závěr dvě minuta rubačka – tuhle stage mám fakt rád  Ale pěkně popořádku.

Tradičně jsem na Enduro sérii přijel v pátek večer, nejsem fanda pátečních tréninků. Najížděl jsem klasicky s kámošem Čížou, a byli jsme sami, protože zbytek týmu závodil na DH na Ještědu a Moudrasovi srůstají vazy v kotníku. Trénink jsme stihli celkem v pohodě, jen jedno lano nám ujelo na Pancíř a museli jsme šlapat po svých. Za to po tréninku se přihnala hodinový průtrž a bylo jasný, že po zaprášeném závodě na Morávce, se objet bude závodit na mokru. I přes mokré podmínky jsem nasadil suchém pláště od Mitasu. Dopředu jsem dal nového Monarcha 2,6 a vzadu 2,4 DH casing.

RACEDAY
Důvodem, proč jsem chtěl jet závod, byla touha 3x letos vyhrát, a hlavně si spravit chuť po mdlém výkonu na EWS ve Francii. Pravdou bylo, že za úspěch už před závodem jsem považoval jedině vítězství, a to mě trošku zužovalo. Když jsem odstartoval do první RZ hned po pár metrech jsem zjistil, že se musím zklidnit, protože mě to hned 2x během prvních metrů vystřelilo z tratě, jak to bylo naklouzený, a hlavně strašně vyjetý, když to před námi projeli 500 lidí. Uff… No jedničku jsem nějak sklouzal, o tom, že by to byl super výkon jsem hovořit nemohl. Dvojka už se mi pocitově povedla lépe, ale i tady to byla totální diskotéka a furt jsem jel nohy z pedálů. Fakt enduro série patří k nejtěžším závodům letos! Podle mě je to dané tím, že fakt tam jezdí hodně lidí, a i zdánlivě lehké traily jsou pak brutálně těžké a rozbité. Třetí rychlostní zkouška, byla slušná prověrka fyzičky, ale za mě asi nejpovedenější RZ zatím. No po třech RZ jsem měl toho docela dost a s radostí jsem uvítal přestávku na občerstvovačce. Zkouknul jsem průběžné výsledky a bylo to vedení v porovnání s Vojtou Bláhou, ale o vteřinky.

Věděl jsem, že čtvrtou nejtěžší RZ musím jet bez chyby, protože tam šlo ztratit opravdu hodně a zároveň musím jet max effort. To se podařilo, aniž bych věděl výsledky, ale pocit byl dobrej. Tato RZ se mi líbila fakt nejvíc, těžká, šlapavá, technická. Na poslední stage, kdy už jsme měli nastoupáno přes 1300 metrů jsme jeli lanovkou. Pátá závěrečná RZ byla už sušší než ty předchozí RZ, ale oslizlých kořenů tam bylo požehnaně. Chtěl jsem to od začátku napálit, ovšem zase mě to vyškolilo a já nahoře nasekal spoustu chybiček. Krizovka přišla v nejprudším úseku tratě, kdy to pro mě bylo totálně nesjízdný. Prudký, switchbacky a kořeny kolmo dolů, v tu chvíli jsem raději sesedl z kola a jeden switchback oběhl, abych zbytečně neriskoval pád a další ztrátu. Tento majstrštyk se vyplatil dokonale a já upaloval do cíle, co jsem mohl. Vojta v poslední stagi chyboval a já svůj náskok navýšil na 13.5 vteřiny a připsal si letos třetí výhru a potvrdil celkové prvenství.

Jedinou kaňkou závodu pro mě bylo, že na některých místech trať byla fakt nesjízdná pro mě, natož pro většinu závodníků a jestli je zapotřebí při takovémto počtu závodníků dělat takto těžké pasáže, kde i ti nejrychlejší padají nebo jako já – běhají :). Při tomhle počtu závodníků, se i lehčí traily vyjedou na těžký. Celkově ale klobouk dolů před pořadateli, myslím, že letošní sezónu si užili všichni. Jsem rád, že jsem splnil na letošek hlavní cíl a konečně vyhrál i celý seriál České Enduro série.

Děkuji moc všem sponzorům trenérům rodině a všem, kteří mi k tomu pomohli a drželi mi palce.

Foto: Jára Sijka & Ivuška

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.