Úvodní dvojkolo EWS se odehrálo v Canazei

Minulý týden se rozjela naplno i EWS sezóna. Úvodní dvojzávod se odjel v Dolomitech v městečku Canazei. Na startu, hlavně v elitní mužské kategorie se sešla opravdu světová konkurence, protože na závod zavítala i řada špičkových sjezdařů ze svěťáku.

Já jsem v Canazei byl už týden dopředu, abych se aklimatizoval na vysokou nadmořskou výšku společně s Vanikem a Čížou. Vyrazili jsme i na silnici abychom poznali kouzlo Sella Rondy – nádhera!

Zklámání pro nás bylo, když pořadatelé oznámili, že oba závody se pojedou na stejných tratích, protože možností bylo mnohem víc…

EWS #1
První závod byl na programu ve středu, 4 RZ, převýšení z kopce -2300 metrů, to je slušná porce. Na rozjetí se jela stage jedna Titans, brutální downhillovka, kde bylo převýšení 630 metrů, a to hned po startu, když jsme nahoru jeli lanovkou. Snažil jsem se vyvarovat chyb a jet hodně klidnou jízdu, protože jsem si nechtěl odpálit šanci na výsledek hned v úvodu. To se povedlo, ovšem kousek před cílem mi to uklouzlo na sjezdovce a už jsem brousil dolomitské kameny bokem dolů. Naštěstí to nebyla žádná brutální ztráta a v této RZ jsem bral 46. místo. V cíli jsem však viděl krvavou ruku, roztrhlou rukavici… Z pádu jsem si odnesl stržený nehet na malíčku pravé ruky. Vzal jsem si od pořadatelů kapesníky a cestou na krátkou stage 2 jsem se snažil krev nějak zpomalit. Ovšem bolelo to jako čert. Bolestivé zranění mě trošku poznamenalo v následující RZ, kdy jsem skončil až na 62. místě, ale ztráta nebyla zásadní vzhledem k tomu, jak stage byla krátká. Po dvojce jsem si zalej do obytňáku ruku pořádně vyčistit, obvázat a vzít si nové rukavice.

I přes bolest jsem věděl, že už jen dvě stage zbývají do konce a že to zkousnu. Třetí stage Animal Hause byla fakt brutální. Nechyběl v ní téměř dvouminutový výšlap v technice a byla to jedna z nejvíce fyzických RZ, co jsem snad jel. Taktika byla nahoře v zatáčkách trošku pošetřit síly a ten dlouhý výšlap napálit, protože tam se lámal chleba a pak nějak odjet druhou polovinu tratě. Už po minutě šlapání v mírném kopce jsem slyšel, jak fanoušci fandí v té nejprudší částí výšlapu. V tu chvíli jsem už měl nadohled jezdce přede mnou, franczouze jezdící za továrnu Scott. Když jsem už nemohl vůbec, kopec se začal lámat a za brutálního řevu české skupinky, motorovek a všeho dalšího se drápu na vrchol, kluci běží za mnou a strašně mě hnali! Po zbytek tratě jsem si nechal stejný cca 50m odlet za Francouzem, aby nedošlo ke karambolu a já celou druhou polovinu stage vydýchával ten brutální výšlap. Moc se mi druhá polovina nepovedla, ale přesto jsem v této stagi bral 28. místo. Maximální tepovka 203! V cíli jsem ani neodpočinul a hned šel na lanovku, protože transfer na stage 4 Tutti Frutti byl těsný. Z lanovky ještě dobrých 40 minut tlačení do kopce. Na startu poslední stage, která měla téměř – 1000 m převýšení jsem už byl dost vyčerpaný. Opět jsem tuhle stage rozjel spíš v klidném tempu a snažil se držet flow. To se mi podařilo až do poloviny, kdy mi začali odcházet ruce a já měl velký problém s dobrzďováním… Do toho jsem ještě jednou lehnu v krátkém výjezdu, kde mi to podklouzlo, ale jinak v celku dobrá jízda.

V cíli jsem byl velmi spokojen se svým výkonem a výsledek v TOP 40 (39.) je super začátek!

Večer po závodě jsem našel jednu soukromou kliniku, kde se mi postarali o bolavý prst, ale moc dobře to nevypadalo.

Ještě něž jsme jeli druhý závod, tak v pátek jeli na stejných tratích EWS 100, dalo by se říct hobíci, ale oni to moc hobíci nejsou, jen nemají vyjeté body na klasické EWS. V kategorii Masters 35–44 let bral teammate Vanik první místo, takže se podíval na EWS podium a gratulace. Škoda jen, že nejel klasické mastery, kde mohl atakovat TOP 3.

EWS#2
Druhý závod odstartoval první stagí Pro Stage už v pátek odpoledne. Před závodem, nám pořadatelé dovolili jednu tréninkovku. Stage Titans, ale byla po ,,hobíkách“ totálně rozbombardovaná. Zatímco na trénink bylo prach a sucho, na závod se přihnala bouřka a celá trať kompletně zmokla.

Taktika byla jet trošku vostřeji, abych využil mokrých podmínek a nadělal si nějaký náskok na druhý den. První polovina se mi opět povedla skvěle. Ovšem pak přišel pád přes řídítka a musel jsem je docela dlouho rovnat, abych mohl vůbec jet dál. Srovnal jsem je málo a zbytek tratě jsem s křivými řídítky…, tato stage se mi nepovedla a já bral až 79. místo.

Druhý den se začínalo nanovo a cíl byl za 3 stage zkusit stáhnout ztrátu a zkusit se vejít do TOP 50. Tuhle šanci jsem si odstřelil hned v prvních metrech druhý RZ, který sice byla nejkratší, ale hned nahoře jsem ztratil šroub z vodítka, posunulo se, zasukoval se mi řetěz a bylo to v háji. Ještě na stagi jsem se to snažil opravit, ale nešlo to, tak jsem to nějak chainless sjel dolů a několikrát jsem musel i běžet, protože stage byla dost šlapavá. Ztráta téměř 2 minuty mě posunula až na chvost startovního pole. Zkoušel jsem to dole nějak srovnat, ale moc to nešlo. Řetěz byl dost ohnutý, ale na těžkých převodech to moc neskákalo, tak jsem to zkusil…

Trojka Animal Hause byla zkrácena a z nejprudšího stoupání byla udělaná tzv. neutralizovaná zóna, ve které se čas neměřil, ale byl na ní limit. Rozjíždím to hodně v klidu ať nepřetrhnu hned řetěz, který byl dost ohnutý. V cíli této fyzicky nejnáročnější stagi jsem si říkal, jestli nebylo lepší ten výjezd tam nechat než takhle slézt z kola, tlačit minutu a půl a pak stejně ve vysoké TF pokračovat dál. Na mezičasu jsem se v této stagi opět umístil na 26. místě, ale druhá polovina mi zase vůbec nevyšla, ale ono šlapej všechny ty úseky na ne poslední tři převody… To byla strašná dřina.
V poslední stagi, která opět byla Tutti Frutti jsem kazeta střílela tak, že jsem musel i několikrát běžet, ale cíl byl v dohledu.

V cíli závodu jsem byl fakt rád, že jsem závod nezabalil po druhé stagi, že jsem i s tím zraněním a ohnutým řetězem, který moc nefungoval, dokázal zajet v posledních dvou RZ výsledky kolem padesátky.

Díky moc klinice v Canazei, kde mi několikrát převazovali prst, abych mohl držet vůbec řídítka, díky Vanikovi za dobrý dva týdny ježdění a Malochovi a jeho partě, že jsem se cítil na závodech jako ryba ve vodě, když za mnou běhali s motorovkama a dělali megabordel!

Po závodech jsem odjel na pár dní domů servisovat kolo i ruku, abych zítra zas odjel směr La Thuile, kde se příští čtvrtek jede třetí závod EWS, ze kterého přejíždím rovnou na Enduro sérii na Zadov. Díky a držte palce.

Foto: Boris Beyer

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.