Pro někoho to byl absolutní vrchol sezóny, pro někoho možná dokonce i kariéry, ale já jsem účast na Trophy of Nations bral jako třešničku na dortu za úspěšnou sezonou a hrozně jsem se tam těšil a byl zvědavý, jak to bude celé probíhat. Dva týdny před závodem se Českému týmu zranil Jakub Říha, kterého tak zastoupil Petr Leták. Třetím do party byl teď skvěle jezdící Přemek Tejchman.
Cestou do mé oblíbené destinace jsme se s Ivčou a Petrem Letákem zastavili ve Švýcarsku u Mervoušů, abychom v neděli dali rafting v úžasném Swiss Grand Canyon, kde starší z bráchů Péťa dělá guida. Byl to úžasný zážitek jet horní Rýn, sice to nebyl žádný mega extrém díky nižší hladině, ale já jsem za to byl rád. O to bylo víc koupaček a srandy s bomba partou. Takže když někdo pofrčíte do Finale a budete si chtít rozpůlit cestu, tak nedaleko Churu si můžete hezky zpestřit cestu… V pondělí jsme s Matějem chtěli jít bajkovat do Alpen bike park v Churu, ale alpský liják nás vyhnal raději na jih do Finale.
V týdnu jezdíme, shuttlujeme, řešíme strategii a žijeme v domnění, že se počítá čas posledního, jak to bylo několikrát psáno na EWS, a tak zkoušíme variantu v pořadí Přemek, já, Petr, což nám vyhovuje a když mi Přéma říká, že na závod dokáže zrychlit, není potřeba se někam cpát, když už takhle jsem dost vyzávoděný, jelikož se letos jednalo už o 20. závod a únava už je znát.
Ve čtvrtek se scházíme celá česká grupa na pláži, kde pózujeme, děláme fotky pro MTBS, které cvaká Matěj Mervínský, který za námi dorazil pojezdit a fotit. Junior Max Adami nám zařídil týmová trička v národních barvách – díky němuž jsme vypadali na pateční slavnostním ceremoniálu velmi dobře – díky Maxi. Po focení jsme šli všichni společně na večeři, což bylo úplně super.
Pátek / Training day + slavnostní ceremoniál
V pátek je naplánovaný trénink všech 5 eRZet, který probíhá bez problémů, po třetí RZ se od nás mužského týmu oddělil Přéma, protože já s Petrem jsme byli odkázáni na jednu shuttle company a trošku jsme se zdrželi. Ale nic, co by nám nikterak vadilo jako týmu. Tréninky tedy proběhly v pohodě. Po tréninku byl na programu riders meeting, kde jsme se dozvěděli díky Míše Pačákové, že v závodě se všechny tři časy sčítají, což pro nás byla novinka, ale vlastně nebylo potřeba nic měnit oproti tréninkům. Po meetingu následoval slavnostní zahajovací ceremoniál, který se Italům velice povedl a nemělo to chybu. Mělo to opravdu náboj, krásnou atmosféru a když každá země zpívala v uličkách v centru města v průvodu své pokřiky, bylo to fakt famózní. Nám nechyběl pokřik: ,,Kdo neskáče není Čech, HOP HOP HOP!‘‘ . Pak známý italský moderátor z EWS, či Superendura Enrico Guala pozval k sobě na stage jednotlivé týmy, kde je představil zaplněnému náměstí. Bylo to opravdu velice povedené, Italové prostě umí udělat nejen nádherný závod, ale i show, která k tomu letos rozhodně patřila, vždyť se jednalo o jakousi revoluci endura jako takového.
Poprvé se závodilo novým formátem, poprvé se závodilo o duhové dresy UCI a poprvé se rozdávaly tituly mistrů světa! Naposledy jsem podobnou atmosféru zažil při zahájení MS v bikrosu v letech 2003–2005.
V sobotu na tratích závodili kategorie Individual Rider Trophy a Team Rider Trophy, čili Ti, co nejeli v národních týmech ani v Industry týmech. I v sobotu jsme měli českého zástupce na startu, co na startu, ale hlavně jsme ho měli v cíli. Nesmrtelný Jirka ,,kafičko‘‘ Smejkal ve svých 60ti letech si střihnul tenhle brutální, ale nádherný závod! Obrovský RESPEKT tomuhle srdcařovi. Jo a v úterý mi tenhle ďábel píše, že mu zjistili, že má od čtvrtka nalomený žebra. Neříkám nic, jen klobouk dolu.
Já jsem dopoledne zvolil volno, kolo bylo v pohodě po tréninku, takže jsem ho jen vyčistil, namazal a už ani nepřezouval na nové gumy, protože to v tréninku vše drželo v pohodě. Odpoledne ve 14 hod jsme se zase sešli v „české“ kavárně, kde jsme dali kafčo, kolču, pokecali jsme a byla pohoda. Pak jsme s Mervoušem a Letysem jeli shuttlovat na trail Toboga, kde jsme to každý sjel 2x a jeli jsme na apartmán. Přéma zvolil odpočinek.
Neděle / RACEDAY
V 10 startujeme, před námi však odstartovali ještě naši junioři U21 (V. Bláha, M. Adami, M. Pešťák), po nich naše děvčata ve složení (A. Drengubáková, M. Pačáková, D. Durčáková) a pak my. Na startu nás doprovází česká skupinka a my vyrážíme vzhůru do hor. Čeká nás 58 km a více než 7 hodin.
Na první RZ je shuttle, nahoře mlha, že není vidět ani na 20 metrů… Nervozita lehce stoupá, plácneme si, nasadíme brýle na poslední chvíli, aby se nemlžili, zacvaknout do pedálů a čekání na pokyn, než to Přéma odpálí. RZ 1 byl celý Rollercoaster s pár úpravami a startem hned kousek za prudkým výjezdem, který k němu vede. Přéma zabral a pořádná wattáž se rozjela! Vzhledem k tomu, že se časy sčítali a trail všichni dobře známe nebylo na co čekat a každý jel své maximum. Spodní část tohoto jednoho z nejezdivějších trailů byla obsypána diváky, atmosféra byla úplně super. Když jsme za sebou dojeli do cíle, Petr dojel do 10 sekund za námi, což byla paráda!
Ve dvojce, která byla hodně sjezdová (traily Kill Bill a Cacciatore). Tady jsem si nechal Přému pár sekund odjet abych trail mohl lépe číst, Petr vystřelil hned za mnou, nahoře jsem udělal pár chyb, na propojovací cestě lehce povoluji, aby mě Petr viděl, otáčím se, vidím ho cca 20 metrů za mnou a hurá na Cacciatore, které mě fakt baví! Vodbrzdil jsem to dost, občas jsem si musel odšlápnout, ale dobrý. Petr dojíždí do cíle kus za mnou, někde brousil břeh, ale krom odřeného kolene a roztrhlého chrániče nic vážného. Zatímco on v cíli řešil chránič, já mu došel pro vodu a povzbudili jsme ho, že se nic neděje, že neztratil příliš. A taky že jo, po dvou RZ jsme drželi stále 13. místo, sekundu za Německem! Taktika ve trojce, která byla mix Neandrtálce a Chromaňona byla, že zas pojedeme vláček jako většina týmů a každej na maximum. Přéma to rozjel skvěle, v prvních zatáčkách mi cuknul, já ho docvakl v relativně dlouhém šlapání, Petr se držel. Jak jsem Přému dojel, vletěli jsme za sebou do kamenitého koryta, kde jsem zahodil veškeré naše šance na výsledek. Zul jsem zadek, vložka MrWolf venku, mlíko všude, do toho defekt předku, prostě to je tak, když poslední sezóny nemám defekt, a pak se to všechno sejde v jeden moment. Tímhle jsem úplně odpálil všechny šance, hrozně mě to v tu chvíli dorazilo, hlavně kvůli klukům. To, že si zkazím technickým problémem, či vlastní chybou závod sám, je blbý, ale není to takové, jako když vím, že jsem to pokazil celému týmu, který tam odvedl maximum stejně jako já. Věřte mi, je to hrozný pocit. Po 15 minutách dotáhnu kolo do cíle, kluci a táta mi pomáhají ho dát do kupy. Tři megaknoty, Dynaplug, bombička, duše, vše co v tu chvíli mám, jde hned na kolo. Díky moc! V tu chvíli jsme zjistili, že máme pár minut na check-in a je to 7 km, naštěstí cestou potkáváme Wyna Masterse, který nasadí tempo, že předjíždíme silničáře a jedeme na tepech 180 celých 7 km, přijedeme a za 3 minuty máme check-in, ufff díky! Cestou na čtvrtou RZ (Rugetta) cítíme nohy, naštěstí se je nám podařilo rozjet a my byli ready zkusit udělat maximum ve zbylých dvou RZ. Proto mě zarazila Petra otázka, jestli se chystáme jet ještě naplno, jestli nepojedeme volněji, Přéma reagoval, že klasika normálně (rychle), že jsme to jinak mohli zabalit už po trojce, já jsem souhlasil. Od šesti let, co závodím jsem se naučil jednu důležitou věc a tou je jet vždy až do cíle, když to jde a nejezdit na půl plynu jen tak. Chtěli jsme jet dál, makat, zkusit stáhnout Korejce abychom alespoň z toho měli dobrý pocit. Petr si na transferu lehce zvolnil, jel cca 100-200 metrů za námi v nejprudší části, nahoře jsme zastavili, že na něj počkáme na cestě, před námi však šla skupinka turistů a ty nám uvolnili místo, tak jsme si řekli, že pojedeme pomalu, aby nás Petr dojel a na start jsme dojeli po cestě, která už nebyla tak prudká společně. Transfer na čtyřku byl fakt těžký, bylo šílené dusno, ale pro všechny stejný. Čtyřku odpálil první Přemek, já za ním na duších a Petr třetí hned v závěsu. První polovinu trailu jedeme za sebou, Petr stíhá, když se mu začneme vzdalovat ve druhé polovině tak spadnul, jenže v tu chvíli ani já natož Přemek jsme ho vůbec neslyšeli, navíc se každý čas počítal. Po trošku crazy závěru, kdy já dojíždím na měkkém předku a Přéma zas na zadku, tak po chvilce dorazí Letys. Dostaneme už několikátý pojeb, že můžeme za jeho pády, respektive já. Mimochodem, před stagí nám řekl, že nejsme tým, když jsme na něj nepočkali, což nechápu a byl to právě on, kdo po čtyřce, zatímco my jsme dofukovali, on odjel, že ho dojedeme, ano dojeli jsme ho v kopci a dávalo to smysl, stejně tak jako před tou stagí. A když měl krizi ve výjezdu na čtyřku, měl říct, kluci zvolníte, pojede se mi líp, když pojedeme pohromadě pomaleji – neřekl ani slovo, jen si vycouval…
No nic, transfer na pětku je dlouhý, nepříjemný, a tak to nějak motáme, ohlížíme se, jestli je Petr ok za mnou a dle něj se řídíme. Konečně občerstvovačka, která nám dodala sil na poslední stage, kde Petrovi ještě dávám gel a ionťák z rána co jsem měl v bidonu. Na transferu jsme řešili taktiku, říkáme mu ať se drží, co nejdál a pak ať jede pohodu a užije si ten ohromný dav diváků na DH menovi. Přéma opět rozjel poslední stage, já za ním, otáčíme se, Petr jede. Osobně mi přijde, že jedeme pomaleji, než bychom mohli, ale Petra to táhne, takže naprosto v pořádku dle strategie. Bohužel asi po 500 metrech mi kamínek trefil ventilek a bylo hotovo, duše minus a bylo jasný, že tohle je hřebíček do rakve. Kluci jedou dál, Přémovi DH men jde a užil si ho parádním výkonem. Já vyhodil duši, nasadil plášť a jel na ráfku. Ještě před nejprudší pasáží vidím Petra, jak nese kolo na rameni na horizontu. Tlumič minus, to nám to opravdu nevyšlo a chudák Přéma, kterýho mě osobně bylo nejvíc líto. Odtahal to, nechyboval, dva menší defekty, ale furt jel, co mohl. To já jim to odstřelil na trojce.
Nicméně možná jste zareagovali reakce P. Letáka a P. Tejchmana na sociálních sítích, kde se do nás Petr opřel a otočil to celé ve svůj prospěch a my byly za idioty, kteří mu vůbec nepomáhali, kvůli kterým padal, nesplňovali taktiku a nechovali se jako tým. Já z toho takový pocit neměl, přišlo mi, že jsme se ho právě snažili furt povzbuzovat a pomáhat.
Když jsem viděl, že Petr jde pěšky a nemůže nic, řekl jsem mu, že na kopci někde je táta a má dole auto, ať počká, že se nic neděje, pač jsem závod klukům pokazil já už ve trojce. Petr s odvozem souhlasil. Já se nechal unést italským publikem a držel plnej plyn na ráfku. V cíli říkám Přémovi, že Petr pojede autem. Přéma mě teda dotlačil do Finale (asi 5 km po silnici). Čekáme na Petra, abychom odevzdali čipy. Petra nakonec do Finale dotáhly tři kluci z Nového Zélandu, za což jim děkujeme, díky nim jsme neměli ve výsledku DSQ ale poslední 22. místo, kdy jsme tam něco přes 20 min za předposledníma. Upřímně, přijde mi to jako zbytečný boj. Proto nejen mě rozčaroval Letysův příspěvek na soc. sítích, kde podle mě zvolil nevhodná slova a podal to tak, že jsme mohli porazit půlku světa, že jsme se nechovali celý závod týmově a že ho museli do cíle dotáhnout Novozélanďani – ne nemuseli, v tu chvíli už vážně ne. Petr se rozhodl bojovat o 22. místo i když věděl, že já s Přémou už jsme skoro ve Finále a že počítáme s tím, že dojede autem. Mimochodem do auta bychom se stejně všichni už nevešli, bylo plné, aby jsme tedy jako tým dojeli do cíle všichni spolu. Bylo to čistě jeho rozhodnutí, mohl být svých hořkých pocitů zklamání ušetřen, kdyby nás poslechl a nechal se odvézt. Mrzí mě, že to nakonec celé svedl na nás a na naše pochybení, my jednali tak, jak nám to v danou chvíli přišlo nejrozumnější. V cíli se s námi Petr nechtěl bavit, ani si to vyříkat, jen projel kolem nás – tohle opravdu není vůbec fér, když se pak lituje na soc. sítích.
Závěrem chci říci, že to jinak byl SAKRA SUPER ZÁVOD! A že jsme si ten týden všichni jako celý tým moc užili, sranda byla, počasí jak vymalovaný, atmosféra masakriální a to gelato, pizza a kafe, prostě závěr sezony, jak má být. Bohužel krom té Petrovi kaňky mě ještě bude dlouho trápit to, jak jsem to klukům pokazil už ve trojce…
Díky Přémo, díky Petře, že jsem díky vám mohl být součástí našeho týmu při premiérovém ročníku Trophy of Nations. Na tento závod jsem dostal speciální podporu od Big Shocku, Dakine a KUR sport, jinak bych se do Finale letos asi nepodíval, za to Vám taky velké DÍKY. No a taky nesmím zapomenout na české fanoušky, kterých se pár sešlo kolem tratí a podporovali nás všude!
A závěrem gratuluji juniorům i holkám k 8. místu. Každý, kdo závod dokončil má můj obdiv, bylo to fakt ultra těžký.
Tak Finale zas za rok, kde se opět pojede tento unikátní závod na stejném místě!
Snad budeme více ponaučeni a budeme mít i více toho štěstí i sil, abychom o tu polovinu světa mohli opravdu reálně bojovat :).
Díky za fotografie: Matěj Mervínský, Joao Fanzeres, Jan Měšťák
English 
Czech